Historie pizzy Margherita ukazuje, jak se z neapolského jídla stal symbol Itálie
Autor: Giorgio Šerák, 24.2.2026
Pizza Margherita je dnes tak samozřejmý pojem, že se až nechce věřit, jak krátkou dobu existuje v podobě, kterou známe – a jak dlouhou cestu předtím urazila samotná pizza. V městském rytmu, kde se počítá každá minuta mezi schůzkou, přednáškou a cestou domů, patří Margherita k jistotám: jednoduchá, srozumitelná, chuťově čistá. A právě tahle jednoduchost svádí k otázce: kdy a jak vlastně vznikla pizza Margherita? Je to opravdu příběh o královně, nebo spíš šikovná legenda, která pomohla z neapolské pouliční klasiky udělat mezinárodní symbol?
Když se řekne historie pizzy Margherita, většina lidí si vybaví tři barvy – červenou, bílou a zelenou – a elegantní vyprávění o tom, jak se pizza stala jedlým vyznáním lásky k Itálii. Jenže každá dobrá legenda má své vrstvy. A pokud má být odpověď na to, proč se jmenuje Margherita, opravdu uspokojivá, je potřeba jít o pár kroků dál než k jedné slavné návštěvě Neapole.
Pizza před Margheritou: z ulice na královský dvůr
Aby dávalo smysl, jak vznikla pizza Margherita, je dobré nejdřív pochopit, co byla pizza v Neapoli ještě před tím, než dostala své nejslavnější jméno. Ve zkratce: pizza byla jídlo lidí, kteří potřebovali rychle zasytit. Neapol 18. a 19. století byla rušné přístavní město, kde se mísily vůně trhu, moře i pece, a kde se jedlo často „na stojáka". Placky z těsta se objevovaly v různých podobách už dávno předtím (ostatně plochý chléb je starý jako civilizace), ale právě Neapol dala vzniknout tomu, co dnes považujeme za moderní pizzu: kynuté těsto, vysoká teplota pece a jednoduché suroviny, které dávají dohromady překvapivě komplexní chuť.
Klíčový zlom přinesla rajčata. Ta se do Evropy dostala po zámořských objevech a dlouho byla vnímána spíš podezřele – jako okrasná rostlina nebo něco, co patří do zahrady, ne na talíř. Teprve postupně se v chudších vrstvách začala prosazovat v kuchyni. V Neapoli, kde se vařilo úsporně a chutně zároveň, se rajče stalo ideálním základem: levné, výrazné, šťavnaté. A odtud už byl jen krok k pizze s rajčaty, která se v 19. století v Neapoli běžně prodávala.
Je užitečné mít po ruce i širší kontext: encyklopedický přehled historie a variant pizzy na Britannica připomíná, že pizza v podobě známé dnes je úzce spojená právě s Neapolí a s tím, jak se do italské kuchyně postupně zabydlela rajčata. Nejde o jediný zdroj pravdy, ale jako orientace v historické lince funguje spolehlivě.
Z dnešního pohledu je fascinující, že pizza dlouho neměla status „národního pokladu". Byla to spíš každodenní pouliční věc, někdy dokonce považovaná za jídlo nižších vrstev. A přesto se právě z ní stala ikona. V tom je možná největší kouzlo: pizza Margherita není výsledkem luxusu, ale dovednosti udělat z mála maximum.
Kdy a jak vznikla pizza Margherita: legenda o královně a trikolóře
Teď přichází část, kterou lidé milují – a která se nejčastěji objevuje v odpovědích na otázky typu kdy vznikla pizza Margherita a proč se tak jmenuje. Nejznámější verze příběhu se odehrává v roce 1889, kdy do Neapole přijela italská královna Markéta Savojská (Margherita di Savoia) se svým manželem, králem Umbertem I. Podle legendy měl být na královský dvůr pozván neapolský pizzaiolo Raffaele Esposito (často zmiňovaný v souvislosti s pizzerií Brandi), aby připravil několik pizz. Jedna z nich prý královnu nadchla nejvíc – ta s rajčaty, mozzarellou a bazalkou, tedy v barvách italské vlajky. Na její počest měla být pojmenována Pizza Margherita.
Je to krásný příběh, protože funguje na několika úrovních najednou. Zaprvé dává pizze „razítko" vyšší společnosti: jídlo ulice se ocitá na královském stole. Zadruhé propojuje recept s národní symbolikou – trikolóra je v Itálii silný motiv, ať už jde o politiku, sport nebo kulturu. A zatřetí je to marketingově dokonalé: jméno královny dělá z obyčejné pizzy něco výjimečného, aniž by se muselo cokoliv komplikovat.
Jenže právě tady se začíná historie mírně rozplývat do „historie". Existují zmínky o tom, že kombinace rajčat, sýra a bylinek nebyla v Neapoli ničím úplně novým ani před rokem 1889. Pizza s jednoduchým toppingem se jedla dávno; co se změnilo, byla popularizace a pojmenování. Jinými slovy: i když se dá diskutovat o tom, jestli Esposito opravdu „vynalezl" Margheritu od nuly, příběh pomohl tento styl pizzy zafixovat jako konkrétní recept a především jako značku.
A tady se nabízí řečnická otázka: záleží vlastně víc na tom, kdo byl první, nebo na tom, kdy se z receptu stal fenomén? U jídel, která se vyvíjejí přirozeně v ulicích a domácnostech, často platí, že „vynálezce" je spíš vypravěčský nástroj než historická jistota.
Přesto je férové říct, že rok 1889 se v různých zdrojích objevuje opakovaně jako klíčový moment pro to, kdy vznikla pizza Margherita v kulturním smyslu: jako pojmenovaná, definovaná a spojená s konkrétním příběhem.
„Legenda o Margheritě je možná stejně důležitá jako recept samotný – protože ukazuje, že jednoduché jídlo může být symbolem celé země."
Proč se jmenuje Margherita: jméno, které udělalo z pizzy ikonu
Odpověď na otázku proč se jmenuje Margherita se tedy nejčastěji opírá o královnu Markétu Savojskou. Jméno se stalo mostem mezi Neapolí a zbytkem země – a později i světa. Pojmenování po významné osobnosti zafungovalo jako kulturní „pečeť": pizza přestala být jen lokální specialitou a začala se vnímat jako reprezentativní italské jídlo.
Je ale zajímavé, že slovo „margherita" v italštině znamená také „sedmikráska". Nejde o hlavní vysvětlení názvu v souvislosti s pizzou, ale jako jazyková drobnost to působí téměř poeticky: pizza, která je jednoduchá a čistá, nese jméno květiny. I tohle může přispívat k tomu, proč se název tak dobře pamatuje a proč se vžil i mimo Itálii.
Ať už člověk věří na královský původ doslova, nebo vnímá příběh jako chytrou legendu, výsledek je stejný: historie pizzy Margherita je příběhem o tom, jak se jednoduchý recept může stát kulturním symbolem. Ne náhodou je Margherita často považována za „test" pizzerie: když je skvělá Margherita, obvykle to znamená, že je skvělé těsto, omáčka i práce s pecí.
Zajímavosti o pizze Margherita: proč tři suroviny rozhodují o všem
Když se mluví o zajímavostech o pizze Margherita, lidé často sklouznou k tomu, že je „nudná". Ve skutečnosti je ale opak pravdou. Margherita je nekompromisní: schová se za ni máloco. Každá složka musí být dobrá, protože není čím ji zamaskovat.
Jedna z největších zajímavostí je, jak moc záleží na detailech, které na první pohled vypadají banálně. Rajčatová omáčka není jen „kečup na těstě" – v neapolském pojetí jde o chuťově čistý základ, který má být svěží, lehce nasládlý a vyvážený. Mozzarella není jen sýr – je to práce s vlhkostí, teplotou a rozložením na pizze tak, aby se nepřeměnila v louži. Bazalka není dekorace – má dodat vůni, která se uvolní teplem, ale nesmí zhořknout.
K tomu přidejme těsto. Neapolský styl stojí na správném kynutí a vysoké teplotě pece, která udělá okraje nadýchané a střed pružný, ale ne rozmočený. Právě proto se Margherita tak často jí čerstvě po upečení – ideálně hned, dokud je kontrast mezi křupavějším okrajem a měkkým středem nejvýraznější.
Další zajímavost: Margherita se v různých zemích „překládá" do místních zvyklostí. Někde dostane víc sýra, jinde se přidává oregano, někde se používá jiný typ mozzarelly nebo rajčat. V Itálii se často mluví o rajčatech San Marzano a mozzarelle di bufala, ale i bez těchto konkrétních surovin může být Margherita skvělá, pokud je poctivě udělaná. Důležité je, aby chutě byly čisté a nic se nepřetlačovalo.
A ještě jedna kulturní drobnost, která dobře dokresluje, proč se z Margherity stala ikona: zatímco spousta moderních pizz se dá jíst „hlavou v telefonu" a vlastně je jedno, co přesně na nich je, Margherita člověka obvykle přiměje zpomalit. Je to ten typ jídla, u kterého se pozná, jestli těsto voní po peci a jestli rajčata chutnají jako rajčata. Jednoduchost tady není kompromis, ale disciplína.
Příklad z reálného života: rychlý oběd, který nepůsobí jako fast food
Je všední úterý, centrum města, poledne. Kanceláře se vyprázdní na krátkou chvíli, studenti míří z přednášek a rodiče řeší, co rychle vzít dětem po cestě. V takové situaci bývá jídlo často jen „nutné zlo" – něco, co zasytí a nezabere čas. A přesně tady dává Margherita smysl: protože i když je rychlá, nemusí působit jako kompromis.
Typický scénář: člověk si vezme kousek nebo dvě, v ruce kelímek s pitím, a během deseti minut má hotovo. Přesto si odnese dojem, že jedl něco skutečného – těsto, rajčata, mozzarella, bazalka, žádná přehnaná omáčka ani náhodné kombinace. V městském režimu je to vlastně malý luxus: jídlo, které je rychlé, ale pořád chutná jako jídlo, ne jako „produkt".
A možná právě tady se nejlépe ukazuje, proč je pizza Margherita tak trvalá. Ne proto, že by byla nejvýraznější nebo nejfotogeničtější, ale protože je spolehlivá. Když se udělá dobře, chutná skvěle ráno, v poledne i večer. A když se udělá špatně, pozná to každý po prvním soustu.
Historie pizzy Margherita dnes: legenda, která žije v každém soustu
Když se dnes pátrá po tom, jak vznikla pizza Margherita, člověk narazí na směs faktů, tradice a vyprávění, které se předává stejně ochotně jako recept. Některé detaily se můžou lišit podle zdroje, ale hlavní linka zůstává: Neapol, konec 19. století, jednoduché suroviny a jméno, které zafungovalo jako kulturní zkratka.
Možná je to nakonec nejpřesnější odpověď na otázku, kdy a jak vznikla pizza Margherita a proč se jmenuje Margherita: vznikla z dlouhé neapolské tradice, byla popularizována v době, kdy Itálie hledala moderní identitu, a jméno dostala díky příběhu, který lidé chtěli vyprávět dál. A pokud něco dělá z jídla nesmrtelnou klasiku, je to právě kombinace chuti a příběhu.
Margherita tak zůstává zvláštním druhem městské poezie: tři barvy, pár surovin, minimum okázalosti – a přesto je v ní kus historie, který se dá sníst cestou domů nebo u stolu s přáteli. A když se příště objeví na tácu nebo v krabici z rozvozu, připomene, že někdy stačí opravdu málo, aby to bylo přesně ono: poctivá pizza, která drží tvar i reputaci už víc než jedno století.
