Jaké jsou trendy v ingrediencích na pizzu, když se lidé vracejí k jednoduchosti
Autor: Giorgio Šerák, 22.2.2026
Pizza je v městském životě něco jako univerzální jazyk: dá se sníst rychle mezi schůzkami, sdílet s přáteli po škole i objednat domů, když už energie na vaření prostě není. A přitom se kolem ní pořád děje něco nového. Stačí se podívat na to, jaké jsou trendy v ingrediencích na pizzu – co dnes lidé chtějí mít na plátku, co se vrací do módy a jaké kombinace se z „divného nápadu" staly běžnou volbou. Vedle klasiky typu rajčat, mozzarelly a bazalky se do popředí dostávají suroviny, které ještě před pár lety působily jako specialita pro fajnšmekry: mortadella, artyčoky, lanýže, kapary, bresaola a další. Jejich kouzlo je v tom, že přidají intenzitu, vůni a kontrast, aniž by pizza přestala být tím, čím má být – jednoduchým, srozumitelným jídlem.
Když se člověk zeptá „co patří na pizzu", odpověď se dnes už nedá uzavřít do jedné věty. V Itálii se samozřejmě drží tradice a regionálních zvyklostí, ale i tam se moderní pizzerie nebojí pracovat s novými nápady. A ve městě, kde se potkává spousta chutí a životních stylů, se pizza přirozeně stává plátnem: někdo chce čistou Margheritu, jiný hledá výrazný topping, který si zapamatuje. Důležité je, aby to celé dávalo chuťově smysl – aby suroviny nebyly jen „na efekt", ale aby podporovaly těsto, omáčku a sýr, místo aby je přehlušily.
Co dnes lidé hledají na pizze: návrat k jednoduchosti i chuťové „wow"
Jedním z nejsilnějších trendů posledních let je paradoxně návrat k jednoduchosti. Méně ingrediencí, zato lepších. Kvalitní rajčata, dobrá mozzarella, poctivý olivový olej, správně vyzrálé těsto – a najednou není potřeba na pizzu naskládat půl lednice. Tenhle přístup odpovídá i tomu, jak se o pizze mluví v seriózních zdrojích: pizza má svou historii, regionální varianty a jasné základy; jako rychlý kontext se hodí třeba encyklopedické zpracování historie a variant pizzy na Britannica. Nejde o dogma, spíš o připomenutí, že největší „trik" bývá často v kvalitě základních věcí.
Zároveň ale roste chuť na výrazný zážitek, jen se přesouvá jinam: místo deseti toppingů stačí jeden nebo dva, které udělají rozdíl. Přesně tady se objevují suroviny jako lanýže nebo bresaola. Ne proto, aby pizza byla „luxusní", ale protože malá dávka intenzivní chuti umí posunout celý plátek. Funguje to podobně jako u dobrého koření – není ho potřeba moc, aby se změnila celá kompozice.
Do toho přichází trend „italských delikates na street food způsob". Lidé chtějí jíst rychle, ale nechtějí slevit z chuti. A tak se na pizzu dostávají suroviny, které se dřív objevovaly spíš na prkénku k vínu: tenké plátky sušeného masa, krémové uzeniny, nakládaná zelenina, slané kapary, artyčoky ve sklenici, jemné krémy nebo pesta. Tenhle posun je vidět i v tom, jak se mění otázka „co patří na pizzu": už to není jen seznam tradičních kombinací, ale spíš hledání rovnováhy mezi slaným, kyselým, krémovým a křupavým.
A pak je tu ještě jeden nenápadný, ale silný směr: sezónnost. Ne ve stylu „pouze lokální suroviny", ale ve smyslu, že nabídka se mění, lidé se těší na určité chutě a pizza přestává být statická. Na jaře lehčí kombinace, v zimě výraznější a sytější. V praxi to znamená, že artyčoky, kapary nebo sušená masa dávají smysl celoročně, ale jejich doprovod a práce s nimi se může měnit – jednou s citronovým akcentem, jindy s pikantní omáčkou nebo s krémem ze sýra.
Mortadella, bresaola, artyčoky, kapary, lanýže: proč fungují a jak je na pizze číst
Některé ingredience se na pizze objevují tak často, až se z nich stává nová klasika. Mortadella je skvělý příklad. Je jemná, lehce kořeněná, příjemně tučná a má typickou vůni. Na pizze funguje hlavně tehdy, když se s ní zachází s respektem: často se dává až po dopečení nebo jen krátce zateče teplem, aby neztratila svou hebkost. Skvěle se doplňuje s něčím krémovým (třeba s mozzarella fior di latte nebo ricottou) a s něčím, co přidá kontrast – pistácie, citronová kůra, pepř, případně kapka olivového oleje. Je to ingredience, která umí udělat „wow" bez křiku.
Bresaola je na opačné straně spektra: sušené hovězí maso, jemné, lehce nasládlé, elegantně slané. Na pizze se často používá podobně jako prosciutto – tedy spíš po dopečení, aby zůstala křehká a nepřesušila se. Chuťově jí sluší rukola, hobliny tvrdého sýra a kapka kvalitního oleje. V městském rytmu je to ideální topping pro ty, kteří chtějí něco „lehčího", ale pořád výrazného. A přitom je to pořád jednoduché: pár plátků, pár lístků, hotovo.
Artyčoky jsou kapitola sama pro sebe. Pro někoho jsou to „divné květy", pro jiné absolutní klasika italských antipasti. Na pizze přidávají jemně oříškovou, lehce nasládlou chuť a zajímavou strukturu. Výborně fungují s šunkou, se salámem, s olivami i s jemnými sýry. Důležité je, aby artyčoky nebyly vodnaté – proto se často používají nakládané, dobře okapané. Když jsou připravené správně, pizza díky nim chutná dospěleji, vrstevnatěji, ale pořád přístupně.
Kapary jsou malá věc s velkým dopadem. Slané, nakyslé, aromatické – a přesně proto se dávají po troškách. Kapary dokážou probudit rajčatový základ a dodat pizze středomořský charakter, aniž by bylo potřeba přidávat další „těžké" ingredience. Skvěle se hodí k tuňákovi, ančovičkám, olivám, ale i k jednoduché kombinaci s rajčaty a mozzarellou, kde udělají z běžné chuti něco výraznějšího. Kdo má rád chuťovky typu puttanesca, kapary na pizze většinou pochopí na první sousto.
A pak jsou tu lanýže – ingredience, která budí emoce. Někdo je miluje, jiný je nemůže cítit, protože se setkal spíš s přehnaně aromatizovaným lanýžovým olejem než s reálnou lanýžovou chutí. Tady platí jednoduché pravidlo: méně je víc. Lanýže (nebo kvalitní lanýžový produkt) mají být akcent, ne hlavní hlas. Na pizze se často kombinují se smetanovějším základem, s jemnými sýry nebo s houbami, protože tyhle chutě spolu přirozeně ladí. A když se to nepřežene, lanýž dokáže udělat z jedné porce něco, co si člověk pamatuje ještě v tramvaji cestou domů.
Do této „italské" skupiny se přidávají i další suroviny, které se zabydlely rychle: nduja pro pikantní hloubku, burrata pro krémovost, sušená rajčata pro sladkokyselý tón, pečené papriky pro kouřovou sladkost nebo kvalitní olivy, které nejsou jen slané kolečko, ale skutečná chuť. Každá z nich má své místo, pokud se s ní pracuje střídmě.
Jedna věta, která to vystihuje, se v gastronomii opakuje pořád dokola: „Dobrá pizza není o množství ingrediencí, ale o tom, jak spolu mluví." A právě u výrazných surovin je to nejviditelnější – když spolu neladí, překřičí se; když se doplní, je to radost.
Nezvyklé přísady na pizzu, které dávají smysl (a jak poznat, že je to jen efekt)
Když přijde řeč na to, jaké nezvyklé přísady se dají na pizzu, často se debata zvrhne do extrémů: ananas, hranolky, kebab, všechno možné. Ve městě je ale mnohem zajímavější jiný typ „nezvyklosti" – takový, který pořád respektuje charakter pizzy, jen posune chuť do nové polohy. Nejde o šok, spíš o chytrý kontrast.
Typický příklad je kombinace sladkého a slaného, ale v dospělé verzi: třeba fíky s prosciuttem, med s pikantním salámem nebo hruška s gorgonzolou. Není to pro každého, ale dává to smysl, protože sladkost zvýrazní slanost a tuk, zatímco sýr přidá hloubku. Podobně funguje i citronový prvek – pár kapek citronu na mortadellu nebo na bresaolu dokáže zvednout celou chuť a udělat ji „čistší".
Další trend jsou zeleninové ingredience, které nejsou jen výplň, ale hlavní chuť: pečený lilek, cuketa, brokolice, květák, dýně. Když jsou dobře připravené (opečené, dochucené, ne rozvařené), pizza díky nim není „dietní", ale svěží a zajímavá. Zvlášť ve dnech, kdy člověk nechce maso, ale nechce ani kompromis.
A pak jsou tu fermentované a nakládané prvky: nakládaná cibule, kimchi, jalapeños, kysané zelí. Tady už se pizza přibližuje modernímu street foodu, ale pořád to může fungovat, pokud je základ jednoduchý. Kyselost totiž dělá jednu zásadní věc: vyvažuje tuk sýra a těsta. V tom je jejich síla. Kdo někdy jedl mastnější pizzu a k tomu kyselou okurku „jen tak", ten ví, proč to funguje.
Hranice mezi dobrým nápadem a pouhým efektem se pozná překvapivě snadno: pokud musí být na pizze deset ingrediencí, aby „něco chutnalo", je to podezřelé. Když stačí dvě nebo tři, je to většinou promyšlené. A když se nezvyklá ingredience používá jako koření – po troškách, na správném místě – pizza zůstane pizzou.
V reálném životě to vypadá třeba takhle: pátek odpoledne, kancelář v centru, termíny tlačí a nikdo nechce řešit restauraci. Objedná se několik pizz „na stůl" a najednou se ukáže, jak různorodé chutě se sejdou v jedné místnosti. Jeden člověk sáhne po klasice s rajčaty a mozzarellou, druhý chce něco ostřejšího, třetí je nadšený z kombinace mortadelly a pistácií, čtvrtý si dá plátek s artyčoky a kapary, protože má rád středomořskou slanost. A i když si každý vybere něco jiného, společný jmenovatel je stejný: rychlé jídlo, které má kvalitu a chuť, a ne jen „něco na zaplnění".
Z hlediska trendů je zajímavé i to, jak se mění očekávání zákazníků u rozvozu. Dřív šlo hlavně o to, aby pizza přijela teplá. Dnes lidé řeší i to, jestli suroviny dávají smysl, jestli nejsou přehnané a jestli i po cestě drží chuť. Proto se některé ingredience (třeba bresaola nebo mortadella) často dávají až na hotovou pizzu, aby si zachovaly texturu. A proto se i výrazné věci jako lanýže používají střídmě – aby pizza nebyla po dvaceti minutách „unavená" a těžká.
Kdo se chce v trendech vyznat bez zbytečné vědy, může si pamatovat jednoduchou logiku: moderní pizza se pohybuje mezi dvěma póly – tradice a městská hravost. Tradice drží základ (těsto, omáčka, sýr, teplo pece), hravost přidává charakter (mortadella, bresaola, artyčoky, kapary, lanýže a další „malé velké" ingredience). A otázka „co patří na pizzu" se tak vlastně mění na příjemnější: co na ní chutná tak, že si člověk dá ještě jeden kousek, i když původně nechtěl?
Nakonec je na tom nejlepší to, že pizza zůstává demokratická. Někdo miluje jednoduchost, jiný chce objevovat. Někdo hledá sytost, jiný lehkost. A právě díky tomu se vedle sebe na jedné krabici mohou potkat klasické chutě i moderní kombinace – a každá z nich má šanci být ta „nejlepší", když je udělaná z poctivých surovin a s citem. Až příště přijde chuť na něco rychlého, stojí za to mrknout dál než na tradiční šunku a žampiony: možná zrovna kapary dodají správný šmrnc, artyčoky překvapí jemností a pár plátků bresaoly nebo mortadelly připomene, proč italské suroviny v městském tempu fungují tak dobře.
