< Pizza blog

Nejznámější pizzy světa ukazují, že jednoduché kombinace fungují i dnes

Autor: Giorgio Šerák, 10.2.2026

Pizza je zvláštní fenomén: jednoduché jídlo, které se umí tvářit nenápadně, a přitom se mu podařilo procestovat planetu rychleji než leckterý trend z módních přehlídek. Jeden plát těsta, rajčata, sýr – a kolem toho nekonečný prostor pro nápady, lokální zvyky i malé kuchyňské „rebélie". Když se dnes mluví o nejznámějších pizzách světa, málokdy jde jen o recept. Často je v tom příběh města, přístavu, migrace nebo studentského života, ve kterém se hledá rychlé, syté a dobré jídlo. A právě proto dává smysl podívat se na chutě napříč světadíly: nejen co se kde jí, ale i proč to lidé milují.

Než se pustíme do mapy chutí, hodí se připomenout, že pizza má kořeny v Itálii – a že část jejích dnešních podob by v Neapoli možná vyvolala pozdvižené obočí. To ale není chyba, spíš důkaz, že pizza je živá. Základní kontext hezky shrnuje třeba encyklopedické zpracování historie a variant pizzy na Britannica, které připomíná cestu od jednoduchého jídla pro lidi „z ulice" až po globální symbol pohodového stolování. A jestli existuje jedna věta, která to vystihuje, pak možná tahle: „Pizza je jazyk, kterému rozumí skoro každý – jen v různých dialektech."

Nejznámější pizzy světa: klasika, která drží pohromadě

Když se řekne nejznámější pizzy světa, většina lidí si vybaví dvojici, která stojí na úplném začátku: Margherita a Marinara. Margherita je v mnoha zemích synonymem „normální" pizzy, ale její kouzlo je právě v tom, že je zdánlivě obyčejná. Rajčatová omáčka, mozzarella, bazalka – tři věci, které se musí sejít v dobré kvalitě a správném poměru. Marinara je ještě úspornější: rajčata, česnek, oregano, olivový olej. Bez sýra, bez ozdob, jen čistá chuť. Pro někoho překvapení, pro jiného malý test, jestli je těsto a omáčka opravdu poctivá.

Do kategorie „světových stálic" patří i Quattro Formaggi, tedy čtyři sýry, která se v různých zemích proměňuje podle toho, co je dostupné a co lidé považují za „správně sýrové". Někde převládá jemnost, jinde výrazné modré sýry. Podobně funguje Capricciosa (často šunka, žampiony, artyčoky, olivy) – v Itálii oblíbená klasika, v zahraničí někdy přetavená do „co lednice dala", protože její duch je vlastně jednoduchý: pestrá, ale stále vyvážená.

Pak je tu pizza, která rozděluje společnost skoro jako ananas: Pepperoni. V evropském kontextu si lidé často pletou italské „peperoni" (papriky) s americkým „pepperoni" (pikantní salám). A právě v tom je vidět, jak se pizza mění s jazykem i kulturou. V USA se pepperoni stalo téměř standardem, protože splňuje tři věci, které lidé v rychlém jídle milují: výrazná chuť, dobrá mastnost (v tom „správném" smyslu) a jednoduchost objednání.

A co Vegetariana? Ta je dnes možná „nejtišší" celebrita: nikdo se u ní nehádá, ale v mnoha městech je to stabilní volba pro lidi, kteří chtějí něco lehčího, barevnějšího a pořád sytého. Když jsou zelenina a těsto udělané dobře, není to kompromis, ale plnohodnotný zážitek.

Jaké známe druhy pizzy: od neapolské po „street" kousky

Otázka jaké známe druhy pizzy se dá vzít dvěma způsoby. Jednak podle toho, co je nahoře (toppingy), a jednak podle stylu těsta, pečení a servírování. Právě to druhé bývá pro spoustu lidí překvapivé: pizza není jen „kulatá věc v krabici", ale široká rodina stylů.

Neapolská pizza je pro mnoho fanoušků referenční bod. Typická je měkkým, vzdušným okrajem, tenčím středem a krátkým pečením ve velmi horké peci. Výsledek je lehký, pružný, s typickými „puchýřky" na okraji. Je to pizza, která se často jí hned, protože její kouzlo stojí na čerstvosti a kontrastu mezi šťavnatou omáčkou a nadýchaným těstem. Kdo si jednou zvykne na tenhle styl, začne často vnímat, jak moc se dá poznat kvalita jen podle samotného základu.

Římská pizza (zejména pizza al taglio) je zase o praktičnosti a rytmu města. Prodává se na kusy, často z plechu, a člověk si vybere velikost podle hladu nebo času. Těsto bývá křupavější, někdy s delší fermentací, a toppingy se mění podle sezóny i fantazie. Tenhle přístup skvěle sedí modernímu městskému životu – a není náhoda, že styl „pizza po kouscích" dnes inspiruje spoustu street food konceptů.6dbab2cb53e8ab30651768e80c5b8e19

Americké styly jsou kapitola sama pro sebe. Newyorský styl je známý velkými tenkými plátky, které se často překládají napůl, aby se daly jíst za chůze. Je to pizza, která se stala součástí městské logistiky: rychle, do ruky, bez zbytečných ceremonií. Chicago deep-dish naopak působí skoro jako pizza-koláč – vysoký okraj, hodně sýra, omáčka často navrch. Je to jídlo, které se jí pomaleji, spíš jako večeře než svačina.

Pak existují styly, které jsou regionální a přitom velmi své. Sicilská pizza bývá vyšší, často obdélníková, s nadýchaným těstem. V některých zemích se potkáte s „tenkou a křupavou" pizzou, která se peče do téměř sušenkové křehkosti. A pak je tu kalzone – přeložená pizza, která řeší praktickou otázku: jak udržet náplň uvnitř a teplo co nejdéle.

V posledních letech se do popředí dostává i důraz na suroviny: kvalitní rajčata, dobrá mozzarella, olivový olej, jednoduché kombinace. Čím méně ingrediencí, tím víc se ukáže, jestli je každá z nich opravdu dobrá. A to je trend, který sedí lidem, kteří chtějí kvalitní street food bez složitého vysvětlování.

Nejoblíbenější typy pizzy v různých státech světa: chutě napříč světadíly

Když se řekne nejoblíbenější typy pizzy v různých státech světa, svádí to k žebříčkům. Jenže pizza se nedá zcela spravedlivě seřadit, protože její obliba souvisí s místní kulturou, dostupností surovin i tím, co lidé považují za „komfortní" chuť. Přesto se dá udělat přehled, který ukáže, jak pestré jsou chutě napříč světadíly.

Itálie: jednoduchost jako disciplína

V Itálii se často drží jednoduché kombinace a respekt k tradici. Margherita a Marinara jsou klasika, ale v různých regionech narazíte na místní speciality. Někde kraluje prosciutto a rukola, jinde tuňák s cibulí, jinde kombinace s artyčoky. Důležité je, že i „obyčejná" pizza má být vyvážená a nepřetížená.

USA: výrazná chuť a jistota

V USA je extrémně populární pepperoni, často i „meat lovers" variace s více druhy masa. Je to logické: pizza je tam často party jídlo, jídlo k filmu, k zápasu, na oslavu. Výrazné, slané a syté chutě vyhrávají. Zároveň tam silně žije i kultura „slice" – rychlý kus do ruky, který funguje jako městská svačina.

Kanada: sladko-slané hrátky

Kanada je známá například „Canadian" pizzou (často šunka, slanina, žampiony), ale také jedním fenoménem, který se v Evropě občas podceňuje: kombinace sladkého a slaného. Není to jen ananasová pizza, ale obecně chuť na kontrast, který dělá jídlo zábavnější.

Brazílie: kreativita bez studu

Brazílie patří mezi země s obrovskou pizzovou scénou. Často se objevují kombinace, které by jinde působily nečekaně: například pizza s catupiry (krémový sýr), kuřetem, kukuřicí, někdy i s výrazně sladkými prvky. Je to připomínka, že pizza je v mnoha zemích platforma pro lokální chutě – a že „správně" může znamenat něco úplně jiného než v Evropě.

Japonsko: preciznost a umami

V Japonsku se pizza často přizpůsobuje místnímu smyslu pro detail. Můžete narazit na mořské plody, kukuřici s majonézou, nori nebo kombinace, které staví na umami. Pro Evropana to může být překvapivé, ale dává to smysl: stejně jako se sushi globalizovalo, pizza se v Japonsku lokalizovala.

Austrálie a Nový Zéland: „Aussie" styl a snídaně na pizze

Australský styl někdy zahrnuje vejce nebo slaninu, tedy prvky, které připomínají snídaňové chutě. Je to vlastně docela chytré: pizza je univerzální nosič a vejce přidá sytost i jemnost. V kombinaci s BBQ omáčkou je to pak úplně jiný svět než klasická rajčatová základna.

Francie: elegance a regionální suroviny

Ve Francii se často objevují pizzy s jemnějšími sýry, smetanovým základem (crème fraîche) nebo kombinace se slaninou a cibulí, které připomínají tarte flambée z Alsaska. Francouzský přístup je v něčem podobný italskému: méně ingrediencí, důraz na kvalitu, cit pro rovnováhu.

Německo a střední Evropa: vydatnost a „poctivé" kombinace

V Německu a okolních zemích jsou oblíbené vydatnější pizzy, často se šunkou, salámem, žampiony, někdy s výraznějším množstvím sýra. Je to styl, který odpovídá tomu, že pizza bývá hlavní jídlo, ne jen lehká večeře. Zároveň se tu silně prosadil rozvoz – pizza jako spolehlivá volba, když se nechce vařit.

Česko: klasika, která funguje, a chuť na „něco navíc"

V Česku dlouhodobě vedou kombinace typu šunka–sýr–žampiony, salámové varianty, Margherita jako bezpečná volba a stále častěji i prosciutto s rukolou. Zároveň je tu typická situace: pizza je často řešení pro rychlý oběd v kanceláři, pro večer s přáteli nebo pro rodinnou večeři, kdy se každý chce trefit do „své" chuti.

A tady se hodí jeden reálný příklad, který zná skoro každý, kdo někdy řešil jídlo ve městě. Je středa, venku mrholí, pracovní den se protáhl a v kanceláři se najednou ozve věta, která má zvláštní sílu: „Dáme pizzu?" Během dvou minut se rozjede debata, ve které se střetne milovník pálivého, člověk, co chce něco lehčího, a někdo, kdo trvá na klasice. Nakonec to často dopadne tak, že se vezmou různé druhy a každý si vezme svůj kousek. A právě proto je pizza tak populární v rozvozu i takeaway: umí vyřešit skupinu lidí bez zbytečné složitosti.

Co mají chutě napříč světadíly společného?

Když se na to podíváte z nadhledu, svět pizzy má několik opakujících se vzorců. Někde vítězí tradice a jednoduchost, jinde sytost a výraznost, jinde kreativita a hravost. Ale skoro všude platí, že lidé chtějí tři věci: aby pizza byla rychlá, aby byla konzistentní a aby chutnala „správně" i při obyčejném večeru. Možná i proto se pizza tak dobře potkává s moderním městským životem, kde se často jí mezi schůzkami, po cestě domů nebo v pauze mezi přednáškami.

A když už padne otázka, která se v debatách objevuje pořád dokola – je lepší držet se klasiky, nebo zkoušet novinky? – odpověď je vlastně jednoduchá: obojí. Klasika je jistota, novinky jsou dobrodružství. Důležité je, aby pod tím vším bylo dobré těsto, vyvážená omáčka a suroviny, které dávají smysl. Nejznámější pizzy světa totiž nejsou slavné proto, že by byly komplikované, ale proto, že fungují. A pizza jako taková je jedním z mála jídel, které dokáže být současně tradiční i moderní, domácí i městské, rychlé i poctivé – podle toho, na jaké adrese zrovna dostane svůj další plátek.