Pizza versus pinsa, co je lepší, pokud chcete šťavnatou klasiku, nebo křupavou změnu
Autor: Giorgio Šerák, 16.2.2026
V posledních letech se vedle klasické pizzy stále častěji objevuje i pinsa. Na tabulích bister, v rozvozech i v debatách u kancelářského stolu najednou stojí vedle sebe dvě slova, která znějí podobně, ale slibují trochu jiný zážitek. A protože jídlo je dnes často i otázka životního stylu, není divu, že se rozjíždí věčná městská diskuse: pizza versus pinsa – co je lepší? Jenže odpověď bývá méně „buď–anebo" a víc o tom, jaké jsou hlavní rozdíly mezi pizzou a pinsou, co od nich čekat a v jaké situaci dává jedna nebo druhá větší smysl.
Je dobré si hned na začátku přiznat jednu věc: pizza je fenomén, který se stal globálním jazykem rychlého, radostného jídla. Stačí pár slov („Margherita", „Diavola") a většina lidí ví, co si představit. Pinsa naopak působí jako něco nového, trochu tajemného, někdy až „instagramového". Přitom obě varianty vycházejí z italské tradice a obě mohou být skvělé – jen každá jiným způsobem. Kdo má rád jasné odpovědi, může být zklamaný. Kdo má rád chuťové nuance a textury, ten si přijde na své.
Pizza a pinsa: podobné na první pohled, jiné v detailech
Na první pohled vypadají obě jako placka s oblohou. Jenže právě v detailech – v těstu, tvaru, struktuře i v tom, jak se jí – se skrývá podstata. Klasická neapolská pizza, která je dnes v mnoha městech standardem kvality, stojí na jednoduché rovnici: kvalitní mouka, voda, sůl, droždí, čas a hodně horká pec. Výsledkem je pružné, vláčné těsto s typickým „leopardím" okrajem, které v sobě drží šťávu z rajčat, olivového oleje i rozpuštěné mozzarelly. Je to jídlo, které má být šťavnaté, voňavé a přímé, bez zbytečných kudrlinek.
Pinsa se často popisuje jako něco „lehčího". Její těsto bývá typicky připravované z více druhů mouk (často se zmiňuje kombinace pšeničné, rýžové a sójové) a mívá delší fermentaci. Výsledkem má být placka, která je uvnitř nadýchanější a na povrchu křupavější, často v oválném tvaru. Jenže tady je důležité nepodlehnout marketingu a zjednodušením. Ne každá pinsa je automaticky „dietní" a ne každá pizza je automaticky „těžká". Rozdíl je spíš v tom, jakou texturu a styl jídla člověk hledá.
Když se někdo ptá na hlavní rozdíly mezi pizzou a pinsou, nejčastěji jde o tři věci: těsto, způsob pečení a celkový dojem při jídle. Pizza (zejména neapolská) je o rovnováze vláčnosti a jemného okraje, pinsa víc sází na kontrast křupavého povrchu a vzdušného středu. Pizza se tradičně servíruje jako celek (kruhová), pinsa bývá oválná a někdy působí „sendvičověji" nebo „sdílecím" stylem – snadněji se krájí na menší kusy, což se hodí do kanceláře, na večer s přáteli nebo jako rychlé jídlo na cestě.
A odkud se vlastně pinsa vzala? V populárních textech se často odkazuje na „starověký Řím", ale moderní pinsa, jak ji známe dnes, je spíš současná interpretace inspirovaná tradicí než přímý historický relikt. Pokud se chce člověk zorientovat v širším kontextu pizzy jako fenoménu a v jejích variantách, poslouží jako start třeba encyklopedické zpracování historie a variant pizzy na Britannica. Důležité ale je, co se děje tady a teď – v pekárně, v peci a nakonec na talíři.
Chutná pinsa jinak než pizza? Ano – hlavně kvůli těstu a textuře
Otázka „chutná pinsa jinak než pizza?" se dá přeložit i jinak: jde člověku víc o chuť surovin, nebo o celkový pocit z kousnutí? V obou případech může být odpověď „ano, chutná jinak", protože těsto není jen nosič. Je to plnohodnotná ingredience, která rozhoduje o tom, jestli převládne sladkost rajčat, mléčnost sýra, nebo třeba pikantnost salámu.
Pizza, zvlášť v neapolském pojetí, má těsto, které je jemné a elastické. Když je dobře udělané, voní po obilí a lehce po fermentaci, ale nechává vyniknout oblohu. V ústech se často spojí do jednoho „šťavnatého" dojmu – rajčatový základ, mozzarella, olivový olej a pružný kousek těsta, který všechno drží pohromadě. Je to důvod, proč je pizza tak univerzální: funguje jako rychlý oběd, večeře po cestě domů i jako jídlo, které se dá sdílet, aniž by ztratilo kouzlo.
Pinsa je oproti tomu často výraznější v samotné struktuře těsta. Křupnutí na povrchu a vzdušnější střídka uvnitř vytváří jiný rytmus jídla. Zatímco pizza může působit „krémověji" a kompaktněji, pinsa bývá pocitově sušší na povrchu a křupavější, což někomu připomene focacciu nebo dobře upečený chléb s oblohou. Právě proto se pinsa někdy kombinuje s jemnějšími nebo „fresh" toppingy – třeba s prosciuttem, rukolou, burratou, pečenou zeleninou – které vyniknou na křupavém základu.
Je ale fér říct, že „jiná chuť" často není o tom, že by jedna varianta byla automaticky lepší. Spíš jde o preference. Někdo chce, aby se sousto rozplynulo a bylo šťavnaté. Jiný chce, aby to křuplo a mělo to chlebovější charakter. A pak je tu ještě jedna rovina: jak se jídlo chová, když ho člověk jí na ulici nebo si ho veze domů.
Tady se dostáváme k praktickému městskému tématu: rozvoz a takeaway. Pizza, pokud je udělaná poctivě, je skvělá hned z pece – a v krabici se její textura mění. Pára udělá svoje a křupavost se vytrácí. Pinsa díky křupavějšímu povrchu někdy snáší převoz o něco lépe, ale zároveň může rychleji „vyschnout", pokud je přehřátá nebo špatně zabalená. V praxi tedy platí, že kvalita rozvozu je o procesu a zkušenosti kuchyně, ne o magii názvu. Jak se říká v jedné italské větě, která se sem hodí: „La semplicità è la massima raffinatezza." Jednoduchost je největší rafinovanost – a u těsta to platí dvojnásob.
A teď malý příklad z reálného života, který zná skoro každý, kdo pracuje ve městě. Je 12:10, porada se protáhla, hlad roste a v kanceláři se řeší, co objednat. Jeden kolega chce něco „lehčího", druhý chce klasiku, třetí nechce nic složitého, protože má další call. V tu chvíli se často ukáže, že nejde o to, co je objektivně lepší, ale co se hodí do situace: pizza po kouscích je rychlá, srozumitelná a zasytí. Pinsa může být fajn pro ty, kdo chtějí křupavější základ a pocit „pečiva s oblohou", který se dobře jí i bez příboru. A když se objednává pro víc lidí, najednou dává smysl vzít obojí a nechat tým, ať si vybere.
Pro koho je pinsa a kdy je lepší sáhnout po pizze
Dotaz „pro koho je pinsa" se často objevuje v souvislosti s tím, že pinsa bývá prezentovaná jako „lehčí alternativa". Ve skutečnosti je to spíš alternativa texturová a stylová. Pinsa může sedět lidem, kteří:
- mají rádi křupavější, chlebovější těsto a výraznější strukturu,
- chtějí jídlo, které se snadno dělí na menší kousky a dobře se jí „na cestě",
- preferují toppingy, které vyniknou na sušším a křupavém základu (prosciutto, rukola, čerstvé sýry, zelenina),
- hledají změnu oproti klasické pizze, ale stále chtějí italský základ a srozumitelnou chuť.
Na druhé straně pizza zůstává volbou pro ty, kteří chtějí klasiku, šťavnatost a ikonickou kombinaci rajčat, mozzarelly a olivového oleje. Neapolská pizza je navíc tak pevně definovaná stylem, že když se udělá dobře, má v sobě určitý „standard radosti": měkký střed, nadýchaný okraj, intenzivní chuť a rychlé pečení. A když se někdo ptá „co je lepší: pizza, nebo pinsa", často tím vlastně říká: chci dnes něco pohodlného a známého, nebo mám chuť na křupavější variaci?
Je dobré si všímat i toho, jak se obě jídla chovají v různých denních režimech. Na rychlý oběd mezi schůzkami bývá skvělá pizza po kouscích – člověk si vezme jeden nebo dva díly, ví přesně, co dostane, a za pár minut pokračuje dál. Pinsa může být příjemná jako „sdílené" jídlo k večernímu posezení, protože se často krájí na menší porce a její křupavost dává vyniknout kombinacím typu sýr + šunka + salát až po dopečení.
Zajímavé je, že podobně jako u kávy nebo pečiva, i tady se preference mění podle nálady. Někdy je to o nostalgii – pizza jako jistota. Jindy o zvědavosti – pinsa jako změna. A někdy o kompromisu: vzít to, co se dá dobře jíst v tramvaji, v parku nebo u počítače, aniž by člověk potřeboval talíř a nůž.
V debatě „pizza versus pinsa" se občas objevuje i argument o stravitelnosti. Dlouhá fermentace těsta může některým lidem subjektivně vyhovovat, ale nelze to brát jako univerzální pravidlo ani jako zdravotní tvrzení pro všechny. Vždy záleží na konkrétním receptu, množství, kombinaci surovin i na tom, jak na pečivo tělo reaguje. Pokud někdo řeší výživu do hloubky, je rozumné opřít se o obecně uznávané principy a zdroje; pro základní orientaci v tom, jak fungují obiloviny a potraviny v jídelníčku, se hodí třeba přehledy od institucí typu Harvard T.H. Chan School of Public Health – The Nutrition Source. V běžném životě ale většinou rozhoduje prostá věc: jak moc to chutná a jak se po tom člověk cítí.
A tak se kruh uzavírá. Hlavní rozdíly mezi pizzou a pinsou nejsou jen v názvu, ale v tom, jaké těsto tvoří základ, jaký mají charakter při kousnutí a jak se hodí do různých situací. Pinsa často nabídne křupavější, vzdušnější projev a trochu jiný styl servírování. Pizza, zvlášť v neapolském pojetí, sází na šťavnatost, pružnost a ikonickou jednoduchost. Když se příště rozjede otázka „pizza, nebo pinsa – co je lepší?", možná bude stačit odpovědět jinou otázkou: má to dnes být křupavé, nebo vláčné? A pak už je to jen o tom vybrat si tak, aby den chutnal o něco líp.
