Proč italové žijí déle a co se od nich můžeme naučit
Autor: Giorgio Šerák, 25.5.2026
Itálie se pravidelně umisťuje na předních příčkách světových žebříčků dlouhověkosti. Průměrný věk dožití Italů přesahuje 83 let, což z nich dělá jednu z nejdéle žijících populací na světě. Přitom to není jen o genetice nebo zdravotnictví – vědci stále častěji ukazují prstem na něco zdánlivě prosté: na to, co Italové každý den jedí. A právě tady vstupuje do hry středomořská strava, která v posledních dekádách přitahuje pozornost výzkumníků, lékařů i novinářů z celého světa.
Ale co přesně za tímto fenoménem stojí? Je to opravdu jídlo, nebo hrají roli i jiné faktory? A co se z italského způsobu stravování mohou naučit lidé žijící v rychlém městském rytmu, kteří nemají čas ani chuť trápit se složitými recepty?
Co říká věda o středomořské stravě
Středomořská strava není módní výmysl posledních let. Její výzkum sahá až do 50. let 20. století, kdy americký fyziolog Ancel Keys poprvé systematicky zkoumal souvislost mezi stravou a kardiovaskulárními chorobami. Jeho závěry byly tehdy překvapivé: lidé žijící v přímořských oblastech Itálie a Řecka trpěli srdečními problémy výrazně méně než Američané nebo Seveřané, přestože jejich jídelníček rozhodně nebyl nízkotučný. Byl však plný olivového oleje, zeleniny, luštěnin, ryb a – ano – i pizzy a těstovin v jejich původní, nepromyšlené podobě.
Od té doby se nashromáždilo obrovské množství vědeckých důkazů. Rozsáhlá studie PREDIMED, publikovaná v prestižním časopise New England Journal of Medicine, prokázala, že středomořská strava doplněná o olivový olej nebo ořechy snižuje riziko kardiovaskulárních příhod o více než 30 % ve srovnání s nízkotučnou dietou. Světová zdravotnická organizace (WHO) středomořskou stravu dlouhodobě označuje za jeden z nejzdravějších způsobů stravování vůbec a UNESCO ji v roce 2013 zapsalo na seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva.
Klíčem k pochopení jejích účinků je kombinace živin, nikoli jednotlivé „superpotraviny". Olivový olej extra virgin přináší zdravé mononenasycené tuky a polyfenoly s protizánětlivými účinky. Zelenina a ovoce dodávají vlákninu, vitamíny a antioxidanty. Luštěniny a celozrnné obiloviny pomáhají udržovat stabilní hladinu cukru v krvi. Ryby a mořské plody jsou zdrojem omega-3 mastných kyselin. A víno – konzumované střídmě a vždy u jídla – obsahuje resveratrol, který má podle řady studií příznivý vliv na cévy a metabolismus.
Výsledkem je strava, která přirozeně tlumí chronické záněty v těle. A právě chronický zánět je dnes považován za jeden z hlavních spouštěčů civilizačních chorob: srdečních onemocnění, diabetu 2. typu, některých typů rakoviny i Alzheimerovy choroby. Italové – alespoň ti, kteří se stále drží tradičního způsobu stravování – tomuto zánětu čelí lépe než většina západního světa.
Pizza jako součást zdravého životního stylu? Opravdu.
Tady přichází moment, kdy mnoho lidí zvedne obočí. Pizza přece zdravá není – nebo snad ano? Odpověď záleží na tom, o jaké pizze mluvíme. Neapolská pizza, připravená z jednoduchých kvalitních surovin, je ve skutečnosti dobrým příkladem toho, jak může být i zdánlivě „nezdravé" jídlo součástí vyváženého jídelníčku.
Tradiční neapolský základ tvoří mouka, voda, sůl a droždí – žádné přísady, žádné konzervanty, žádné ztužené tuky. Těsto se nechává dlouho kynout, což zlepšuje jeho stravitelnost a snižuje glykemický index. Rajčatová omáčka z kvalitních rajčat přináší lykopen, silný antioxidant. Olivový olej, bazalka, mozzarella z buvolího mléka – to jsou ingredience, které by italská nonna bez váhání zařadila do svého středomořského jídelníčku.
Jak jednou řekl italský gastronom a spisovatel Pellegrino Artusi: „Dobrá kuchyně je základ dobrého zdraví." A právě tohle Italové intuitivně chápou – jídlo pro ně není jen palivem, ale také potěšením, společenskou událostí a způsobem, jak se postarat o sebe i o lidi kolem.
Vezměme si jako příklad Marka, třicetiletého projektového manažera z Prahy. Každý týden si objednává rozvoz pizzy – ne proto, že by byl líný vařit, ale protože po dlouhém pracovním dni chce něco rychlého, dobrého a bez zbytečných kompromisů. Když si vybere neapolskou pizzu z poctivého těsta s rajčatovou omáčkou a čerstvými surovinami místo průmyslového zmrazeného produktu, dělá vlastně volbu, která se italskému přístupu ke stravování dost podobá. Jídlo nemusí být komplikované, aby bylo dobré a výživné.
Italský způsob života jde za hranice talíře
Bylo by zjednodušující říct, že Italové žijí déle jen proto, co jedí. Stejně důležité je, jak jedí. Italská kultura jídla je postavena na pomalosti, sdílení a přítomnosti. Oběd je v Itálii stále posvátnou institucí – přestávka, která přeruší pracovní den a umožní tělu i mysli odpočinout. Rodiny se scházejí u stolu, jídlo se vychutnává pomalu, rozhovor je součástí každého soustu.
Tato ritualizace jídla má přímé fyziologické důsledky. Pomalé jezení podporuje lepší trávení, pomáhá mozku registrovat pocit sytosti a snižuje riziko přejídání. Sdílení jídla s ostatními zase posiluje sociální vazby, které jsou – jak ukazují studie z oblasti pozitivní psychologie a gerontologie – jedním z nejsilnějších prediktorů dlouhého a zdravého života. Výzkumy z Harvardu opakovaně potvrzují, že kvalita mezilidských vztahů je pro délku a kvalitu života stejně důležitá jako fyzické zdraví.
Italové také tradičně hodně chodí pěšky. Jejich města jsou stavěna pro lidi, ne pro auta – úzké uličky, tržiště, kavárny na každém rohu. Denní pohyb je přirozenou součástí života, nikoli disciplínou, kterou je třeba si vynucovat v posilovně. A právě tato kombinace – zdravá strava, aktivní každodenní život a silné sociální vazby – vytváří recept na dlouhověkost, který žádná pilulka nedokáže nahradit.
Zajímavým fenoménem jsou v tomto kontextu takzvané „modré zóny" – oblasti světa s neobvykle vysokou koncentrací lidí, kteří se dožívají sta a více let. Výzkumník Dan Buettner, který tento koncept popularizoval ve spolupráci s National Geographic, identifikoval pět takových míst. Jedním z nich je Sardinie, italský ostrov, kde muži – neobvykle – žijí stejně dlouho jako ženy. Jejich životní styl kombinuje přesně to, o čem celý tento článek hovoří: středomořskou stravu, fyzickou aktivitu, silné rodinné vazby a hluboký smysl pro komunitu.
Přesto je třeba přiznat, že i Itálie se mění. Mladší generace ve velkých městech stále více podléhá lákadlům fast foodu, průmyslově zpracovaných potravin a sedavého způsobu života. Studie publikované v Italian Journal of Public Health upozorňují, že dodržování středomořské stravy mezi Italy – paradoxně – klesá. Globalizace a zrychlení životního tempa zasáhly i zemi, kde pizza vznikla.
A právě tady leží zajímavý paradox moderní doby. Lidé v jiných zemích se čím dál více zajímají o středomořskou stravu, zatímco samotní Italové od ní místy ustupují. Česká města nejsou výjimkou – zájem o kvalitní, autentické italské jídlo roste, a to nejen v restauracích, ale i v segmentu rozvozu a street foodu.
Není náhoda, že neapolská pizza zažívá globální renesanci právě v době, kdy lidé hledají alternativy k průmyslovému fast foodu. Nabízí totiž něco vzácného: rychlost a dostupnost street foodu s kvalitou a tradicí, která za sebou nese staletí. Těsto kynuté přes noc, rajčata ze sluncem zalitých zahrad, olivový olej lisovaný za studena – to jsou ingredience, které mluví samy za sebe.
Středomořský způsob stravování tedy není dieta v moderním slova smyslu – není to systém zákazů, kalorických tabulek nebo výčtu povolených a zakázaných potravin. Je to spíše filozofie vztahu k jídlu: vybírat kvalitní suroviny, jíst pestře, nepřehánět to s průmyslově zpracovanými produkty a – možná nejdůležitější – jídlo si užívat. Ať už u rodinného stolu v neapolské trattorie, nebo s kouskem poctivé pizzy v ruce uprostřed rušného pracovního dne ve městě.
