Šumivé červené víno Lambrusco zažívá zaslouženou renesanci
Autor: Giorgio Šerák, 4.6.2026
Existují vína, která jsou odsouzena k nepochopení. Lambrusco k nim dlouhá desetiletí patřilo – a vlastně stále trochu patří. Vyslovte jeho název v lepší vinárně a možná zaznamenáte lehce přezíravý úsměv someliéra. Přitom právě toto šumivé červené víno z italské Emilie-Romagni skrývá víc charakteru, hloubky a gastronomického potenciálu, než by se na první pohled zdálo. A co je důležité: je to víno, které se skvěle snáší s jídlem. Zejména s pizzou.
Aby bylo jasno hned na začátku – Lambrusco není levná limonáda v lahvi s plastovým uzávěrem. Nebo spíše: nemusí být. Právě tato záměna ho na dekády odstavila na vedlejší kolej vinného světa, a teprve v posledních letech se mu dostává zaslouženého přehodnocení. Dnes ho servírují špičkové restaurace v Miláně, Londýně i New Yorku, a sommelieři, kteří ho dříve ignorovali, ho nyní zařazují do degustačních menu jako příjemné překvapení.
Co vlastně lambrusco je a odkud pochází
Lambrusco není jedna odrůda, ale celá rodina hroznů pocházející z oblasti kolem Modeny a Reggio Emilia na severu Itálie. Název se vztahuje jak na víno samotné, tak na několik příbuzných odrůd révy – nejznámější jsou Lambrusco Grasparossa, Lambrusco Sorbara a Lambrusco Salamino. Každá z nich dává vínu trochu jiný charakter: Grasparossa bývá tmavší a plnější, Sorbara lehčí a elegantnější, Salamino stojí někde mezi nimi.
Jde o víno s velmi dlouhou historií. Římský básník Vergilius, sám rodák z oblasti blízké Mantově, psal o divokých vinných révách rostoucích v údolí řeky Pád – a právě ty jsou pravděpodobně předchůdci dnešního lambrusca. Podle historiků vína se jedná o jednu z nejstarších vinařských tradic na italském poloostrově, sahající minimálně do doby bronzové. To není špatný životopis pro víno, které bývalo odsouváno jako levná zábava pro nenáročné.
Výroba lambrusca probíhá metodou zvanou Charmat (nebo také Martinotti), při níž probíhá druhá fermentace v tlakových nádobách, nikoli v láhvi jako u champagne. Výsledkem jsou jemné, živé bubliny a svěží charakter vína, které si uchovává ovocnou vůni a přirozenou kyselost. Obsah alkoholu bývá nižší než u tichých vín – obvykle mezi 8,5 a 11,5 procenty – což z lambrusca dělá ideálního společníka k jídlu, zvláště k těžším pokrmům.
Zásadní je rozlišovat mezi dvěma světy lambrusca. Na jedné straně stojí průmyslově vyráběná, sladká verze, která zaplavila americký trh v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století a způsobila, že se seriózní milovníci vína začali tomuto názvu vyhýbat. Na straně druhé existuje autentické lambrusco – suché nebo polosuché, s výraznou tříslovinou, živou kyselostí a komplexním ovocným profilem. Právě to druhé stojí za pozornost.
Proč si lambrusco zaslouží místo na stole vedle italského jídla
Emilia-Romagna není náhodou považována za gastronomické srdce Itálie. Z tohoto regionu pocházejí prosciutto di Parma, parmigiano reggiano, aceto balsamico di Modena, tortellini i mortadella. A právě tady se rodí lambrusco – víno, které se k těmto potravinám hodí tak přirozeně, jako by to byl záměr přírody. Což vlastně byl.
Místní to vědí dávno. V Modeně se lambrusco pije k čemu jiný Ital sáhne po pivu nebo vodě: ke každodennímu obědu, k tučnému salumu, k těstovinám s ragú. Bubliny a kyselost vína fungují jako přirozený čistič patra – po každém soustu pizzy s bohatou náplní, plátku prosciutta nebo kousku zrajícího sýra přijde hlt lambrusca a paleta je opět čistá, připravená na další chuť. Tato vlastnost, které sommelieři říkají „food-friendliness", z lambrusca dělá jedno z nejuniverzálnějších vín k italské kuchyni.
Ostatně právě tady leží jeden z nejsilnějších argumentů pro kombinaci lambrusca s pizzou. Neapolská pizza – s pružným těstem, rajčatovou omáčkou, mozzarellou a různými náplněmi – je pokrmem, který balancuje mezi sladkostí, kyselostí a tučností. Šumivé červené víno s dostatečnou kyselostí a lehkou tříslovinou tento balans dokonale doplňuje. Bubliny osvěžují, kyselost kontrastuje s tučností sýra, ovocné tóny vína rezonují s rajčatovou omáčkou.
Zkuste si představit konkrétní situaci: páteční večer, objednáte si rozvoz pizzy – třeba klasickou margheritu nebo pizzu s prosciuttem a rukolou – a k tomu otevřete lahev chlazeného suchého lambrusca. Žádný složitý rituál, žádné dekantování, žádné přemýšlení nad správnou teplotou servírování (lambrusco se podává lehce vychlazené, kolem 12–14 stupňů). Výsledkem je kombinace, která funguje přirozeně a bez přemýšlení. Přesně takhle to v Emilii-Romagni vypadá každý den.
Jak se vyznat v lambruscu a co hledat na etiketě
Orientace v lambruscu není složitá, ale pár základních věcí vědět stojí. Nejdůležitější je rozlišit styl vína podle míry zbytkového cukru. Na etiketě hledejte označení secco (suché), semisecco nebo amabile (polosladké) nebo dolce (sladké). Pro kombinaci s pizzou a slanými pokrmy je ideální secco – suché lambrusco s výraznou kyselostí a minimem zbytkového cukru.
Dalším vodítkem je označení původu. Nejprestižnější jsou označení DOC (Denominazione di Origine Controllata), konkrétně:
- Lambrusco di Sorbara DOC – nejlehčí a nejelegantnější, světlejší barva, květinové tóny
- Lambrusco Grasparossa di Castelvetro DOC – plnější, tmavší, více třísloviny, výraznější charakter
- Lambrusco Salamino di Santa Croce DOC – střední cesta, velmi univerzální
Pokud hledáte spolehlivé producenty, jména jako Cleto Chiarli, Cavicchioli nebo Medici Ermete patří k těm, která se opakují v doporučeních vinných kritiků i na stránkách specializovaných médií jako Wine Spectator nebo Decanter. Nejde o reklamu – jde o orientaci v moři lahví, kde kvalita stále kolísá a kde je název značky jedním z mála spolehlivých vodítek.
Cena dobrého lambrusca se pohybuje od zhruba čtyř set do tisíce korun za lahev, přičemž ve střední cenové kategorii je výběr velmi solidní. To je další argument ve prospěch tohoto vína: nemusíte utrácet jako za burgundské, abyste dostali něco skutečně dobrého.
Jak jednou poznamenal italský gastronomický novinář Sandro Sangiorgi: „Lambrusco je víno, které se nestydí za to, čím je – a právě to ho dělá krásným." Tato přímočarost, absence pretence a upřímná chuťová radost jsou vlastnosti, které v dnešním světě prémiových vín působí téměř jako revoluční gesto.
Za zmínku stojí i to, že lambrusco zažívá v posledních letech výraznou renesanci, a to nejen v Itálii. Zájem o přirozená a nízkointervenční vína, která jsou součástí širšího trendu tzv. natural wine movement, přivedl pozornost i k autentickým producentům lambrusca. Mnoho z nich pracuje s biodynamickými nebo organickými metodami pěstování, a jejich vína mají výrazně jiný charakter než průmyslové verze. Tato vlna zájmu pomáhá lambruscu zbavit se nálepky lacinosti a vrátit mu místo, které mu v italské vinné kultuře odjakživa patřilo.
Je přitom zajímavé sledovat, jak se mění vnímání tohoto vína mezi mladší generací. Tam, kde jejich rodiče automaticky sáhli po tichém červeném nebo bílém víně, mladí Italové – ale i Češi, Němci nebo Britové – stále častěji experimentují s alternativami. Šumivé červené víno, které se hodí k pizze, je pro tuto generaci přirozenou volbou: je zábavné, přístupné, funkční a zároveň nese příběh konkrétního místa a tradice.
A právě příběh místa je na lambruscu možná to nejzajímavější. Modena, město, které dalo světu Ferrari, Pavarotiho a nejlepší balzamikový ocet na planetě, je také domovem tohoto vína. Není náhoda, že v Modeně vznikají některé z nejlepších pizzerií v Itálii a že místní tradice spojování pizzy s lambruscem přetrvává dodnes. Když si objednáte pizzu z poctivých surovin – s těstem pomalu kynutým přes noc, s kvalitní rajčatovou omáčkou a čerstvou mozzarellou – a k tomu otevřete lahev dobrého suchého lambrusca, přiblížíte se tomu, jak se v Modeně jí a pije každý den. Bez kompromisů, bez zbytečného povyku, s plnou chutí.
Lambrusco není víno pro každou příležitost. Není to víno na slavnostní přípitky ani na dlouhé degustace u krbu. Je to víno pro okamžiky, kdy chcete jíst dobře a pít dobře zároveň – a nechcete o tom příliš přemýšlet. Víno, které se servíruje vychlazené, pije se s radostí a k jídlu sedí tak přirozeně, že skoro zapomenete, že jste si vůbec nějaké víno vybrali. A to je, když se nad tím zamyslíte, vlastně ta nejvyšší možná pochvala.
